✍️ Autor: Ali bin Mohammed Al-Harbi
Ve chvílích, kdy světlo slábne a srdce se dusí, má člověk pocit, jako by před ním svět zavřel dveře a pozemská spravedlnost byla zaslepena. Není intenzivnější bolesti než být ukřivděn, když ví, že má pravdu, žádná bolest hlubší než být obviněn, když je nevinný, a žádný nůž pomalejší než ten, který se zaboří do upřímného srdce.
Když je člověku ukřivděno, nenajde nikoho, kdo by slyšel jeho bolest, nikoho, kdo by četl jeho slzy. Všichni procházejí kolem, všichni jsou zaneprázdněni a oni zůstávají sami v těžkém tichu jako dlouhá noc. Teprve tehdy srdce začne promlouvat samo k sobě a duše se vydává na cestu za útěchou, ne v lidech, ale v neochvějné Boží spravedlnosti.
V takových chvílích utlačovaní sáhnou po staré knize, otevřou stránku Koránu nebo pátrají v historických análech po pádu utlačovatelů. Nedělají to z nenávisti, ale ze zoufalé potřeby přežití, jako někdo, kdo hledá nadýchání se vzduchu uprostřed hustého kouře tyranie. Chtějí si říct: „Jiní už tuto cestu šli, vytrvali a zvítězili.“
Když si člověk přečte o faraonovi, který prohlásil: „Jsem váš nejvyšší pán,“ a pak se v mžiku utopil, když volal o pomoc, utlačovaní cítí, že božská spravedlnost není daleko. Když si člověk přečte o Karúnovi, kterého pohltila země i s jeho domem, jeho srdce se ujistí, že bohatství nemůže ochránit utlačovatele, bez ohledu na to, jak tyranský je. A když si člověk přečte o Lidu příkopu a ohni, který tyrani zapálili pro věřící, pochopí, že vítězství se neměří únikem z ohně, ale vytrvalostí v pravdě až do konce.
Utlačovaní nečtou tyto příběhy proto, aby v sobě chovali zášť, ale aby našli útěchu. Čtou je, aby věřili, že vesmír má Pána, který nikdy nespí, a že prosba utlačovaných vychází z jejich slz, proráží brány nebes a dosahuje Trůnu bez dovolení. Tato prosba není nikdy odmítnuta, jak řekl Prorok (mír a požehnání s ním):
„Strašte se prosby utlačovaných, neboť mezi ní a Bohem není žádná překážka.“
Nespravedlnost se netýká jen ubírání peněz nebo práv, ale také zraňujících slov, blahosklonných pohledů, nespravedlivých rozsudků a opuštěnosti, kterou člověk cítí, když očekává podporu. Kolik lidí mezi námi zažilo nespravedlnost v práci, v rodině nebo mezi přáteli, mlčeli ze strachu, zdvořilosti nebo slabosti, přesto si v srdci nesli skrytý uhlík, který se rozhoří, kdykoli si na tuto událost vzpomenou?
Ukřivděný člověk ze své podstaty netouží po pomstě, ale spíše po pochopení. Chce pochopit, proč se mu to stalo, proč mu byly zavřeny dveře a proč se nikdo nepostavil, aby obnovil jeho práva. Pak nachází odpověď, když čte, že Bůh dává oddech, ale nezanedbává, a že On, Vznešený, řekl:
„A nedomnívejte se, že Bůh neví o tom, co nespravedliví činí. On je zdržuje jen do dne, kdy na ně budou upřeně hledět oči.“
Už jen tento verš stačí k tomu, aby utlačovaným vrátil dech a utišil jejich vroucí krev. Bůh totiž nezapomíná, a i když země mlčí, nebesa ne.
Když je člověku ukřivděno, něco se v něm změní a už nikdy nebude stejné, jako by nespravedlnost roztavila jeho srdce a znovu ho přetvořila. Stávají se uvědomělejšími, blíže k Bohu a citlivějšími k významu milosrdenství. Utlačovaní se ze zkušenosti s nespravedlností učí lekcím, které se nedají naučit; chápou hodnotu spravedlnosti a význam síly – ne síly tyranie, ale síly trpělivosti.
Když tedy Bůh miluje služebníka, zkouší ho, aby ho očistil, povznesl a naučil ho, že pravá síla není v ruce, ale v trpělivosti, a že božská spravedlnost nepřichází pozdě, ale přichází v době, kdy obnovuje důstojnost pravdy a klid srdce.